dopoledne jsem byla za gábinou v nemocnici, daník byl na biopsii rohovky. ty dvě hodiny, co jsem na ně čekala na chodbě, než je přivezou z karláku, byly nekonečný. měla jsem o něj děsnej strach. je tak malej a chtěj ho uspat. děs. ošetřující lékař mě zná už ze včerejška, kdy jsem s dandou absolvovala odběry, zastavil se u mě, říká něco o komplikacích, nejdřív mu nerozumím, ale pak mi to dojde. nějakej průser. píšu gábině, volat si netroufám. píše zpátky, komplikace potvrzuje. ale naštěstí během půl hodiny je nejhorší pryč, už jenom čekám, až přijedou. mezitím chodím po chodbě, všude je slyšet dětskej pláč. je to oddělení kojenců a batolat, věkovej průměr zdejších pacientů je kolem 3 měsíců. spousta je jich tu bez rodičů. maličký, dvoj, tří, čtyřměsíční miminka ve velikejch postýlkách, samotný, vyděšený, plačící. sestry mají práci, dětskej pláč už nevnímaj. nejradši bych tam vlítla a všechny je vzala do náruče. nejde to, já vím, ale je mi jich tak strašně strašně strašně líto... nechápu ty mámy, co nechaj svoje malý miminka v nemocnici samotný, jedno dvě bych asi pochopila, ale kurňa, je jich tu tolik! hormony se mnou cloumaj, asi, mizím na záchod, tam brečím a čekám, až se uklidním. trochu to šlo, ale brečim i teď, když o tom píšu... pak přivezli daníka a měla jsem co dělat znovu. vypadal jak mrtvolka, strašně jsem se vyděsila, naštěstí se fyzicky rychle zlepšoval, ale na psychiku to bylo hustý. bezbrannej chlapeček, co jen tenoučce volá mámu, po narkóze ho to natahuje na blinkání, v obou nožičkách kanyly, všude přístroje, no hrozný :-( byla jsem tam s nima asi do půl druhý, pak jsem musela za háťou, hlídala mamka.
no a protože jsme dneska přece měla ty narozeniny a taky jsem si nutně potřebovala zvednout náladu, šly jsme s haťulí do víru velkoměsta. naprosto dojemně mi přála všechno nejlepší a taky usoudila, že narozeniny = dárek. po hlubokém přemýšlení mi vysvětlila, že potřebuju mašinku, abych si s ní mohla jezdit a že teda musíme dojít do hračkářství. na a o odpoledním programu bylo rozhodnuto :-) nejdřív jsme jely metrem k myšákovi na dort (čokoládovej, jak jinak) a pak tramvají do hračkářství. tady byly mašinky zapomenuty, učarovaly jí čtyři plný regály se zvířátkama od schleicha (snad to píšu dobře). dlouze jsme vybíraly a nebudu vás napínat, tady jsou noví členové hátiný sbírky :-)
Žádné komentáře:
Okomentovat